Umělecký ředitel Horáckého divadla a režisér Hamleta Pavel Palouš dokonce podnikl cestu do Dánska a procházel se po chodbách zámku Kronborg (nacházejícím se v úžině mezi Dánskem a Švédskem), který je s Hamletem spojován. Po návratu se pustil do práce na představení, které podává obraz světa v krizi, obraz společnosti postrádající morální hodnoty, plné arogance moci, korupce, pokrytectví, amorálnosti… na představení, které je nadčasové a najde v každé době svou rezonanční plochu.

A právě nadčasovost se odrazila i ve výtvarné stránce hry – tragédie je zasazena do neurčitého prostředí, některé postavy se oděly do kostýmů spíše dobových, jiné vystupují v oděvu téměř současném, neboť příběhy touhy po moci a bohatství jsou aktuální stále. Hamlet v džínách a mikině názorně demonstruje, že jeho existencionální problémy se mohou týkat řady mladých lidí naší současnosti. Podobná je situace i u jeho milé Ofélie.

Sám režisér charakterizuje hru takto: „Hamleta vidím jako psychologický politický thriller, ve kterém chce titulní postava obnovit řád světa narušený vraždou a tyranií. Svými následujícími činy, které jsou motivovány láskou k otci a upřímným idealismem, však bohužel probudí démony zla, chaosu a smrti. Podobné řetězení příčin a následků se v dějinách od jejich úsvitu až po dnešní dny vynořuje znova a znova, a proto je Hamlet živý i v roce 2013.“