Červená, bílá, červená, modrá, záblesk zlaté a za ní černá s trávově zelenou - štiplavý pot nedovoluje přes přivřená víčka vidět z řady 27 vlajek více. Poryvy slabého větru sice dávají vzpomenout na fén u plaveckého bazénu kdesi daleko v Evropě, ale kapky potu na tvářích se ho bát nemusejí. Při takové vlhkosti je totiž odpar příliš pomalý. S trochou štěstí jim rukáv přeruší cestu, ještě než přidají na slanosti slzám. Jen těžko se člověk brání údivu při pohledu na křepčící Indy. Uprostřed tančí učitel v černém saku, kolem něj studenti a ještě dál ostatní včetně vlajkonošů a fotografů, mezi které se v tuto chvíli počítám i já. Tančili by pod tou svojí vlajkou takhle, i kdyby vysvitlo slunce? Dneska to asi nezjistím. Zvuky bubnů studentů některé z nesčetných místních škol se totiž šíří ve stínu zatažené oblohy. Právě taková je totiž tvář zdejšího monzunu v posledních dnech.
Tančící jsou asi tolik soustředění na rytmus bubnů, že ani nevnímají zvuky klaksonů a motorů z nedaleké víceproudé silnice. Typický zápach místních ulic sem naštěstí doléhá ještě méně. Jak to tam asi teď vypadá, u zaprášených stánků s roji much? Jaké to asi je čekat v tom dusnu na dalšího zákazníka? Určitě o poznání horší než tady za vysokou zdí v areálu hotelu.
Doleva míří barvy - kapela i tančící se vydali směrem k sálu a strhli s sebou vlnu studentů s vlajkami. Argentina, Izrael, a čí jsou ty další dvě před Martinou a Filipem? Jen abych je ty dva dostal do záběru, ještě než vejdou do sálu. Normálně bych se asi do sestupu o bezmála 10 stupňů nehrnul, ale tady se nemůžu dočkat. Tady to totiž kromě zahájení konference znamená i konec potokům na obličeji a zádech...

Mgr. Jiří Svoboda

Fotogalerie | Fotoalbum na facebooku

(Naši studenti Filip Švácha a Martina Váňová se s Mgr. Jiřím Svobodou  účastní mezinárodní konference projektu GLOBE v Indii)