Krajské kolo volejbalu, 25. 2. 2015
Naše pouť započala ve středu brzy ráno, přesněji v půl sedmé na vlakovém nádraží v Humpolci v momentě, kdy nám pan profesor Filip koupil hromadné jízdné do Havlíčkova Brodu. Odtud jsme se vydali dalším vlakem do Žďáru nad Sázavou. Na cestu do tělocvičny, kde se měl turnaj odehrát, jsme použili MHD, což se později ukázalo jako dobrý nápad. Cesta byla i tak celkem dlouhá, nikdo se neodvažoval hádat, kdy bychom tam došli v případě, že bychom místo MHD použili vlastní nohy.
V naší šatně panovala výborná nálada. Byly jsme tu s předstihem a zcela odhodlány vydat ze sebe to nejlepší. Týmů bylo celkem pět – Třebíč, Havlíčkův Brod, Jihlava, Žďár nad Sázavou a my. Ihned na začátku jsme se dozvěděly, že Jihlavě nebude umožněno umístit se lépe než na posledním místě. To znamenalo, že nám stačí jedna výhra k tomu, abychom získaly třetí místo. „To dáme!“, řekly jsme si bojovně a vrhly se na náš první zápas právě s Jihlavou. Prohrály jsme 2:1. Další zápas s Třebíčí se už vyvíjel lépe. Se skórem 2:0 jsme byly spokojeny. Složení jejich týmu, co se týče kvality, bylo oproti Jihlavě značně oslabené. Paradox tedy byl, že jsme dělaly víc chyb než v zápase s Jihlavou. Strategický plán jedné ze spoluhráček znící: „Miřte jim na hlavy!“ asi nebyl zrovna tím, co nás povzbudilo, každopádně jsme zápas dotáhly do vítězného konce. Podobně to postupovalo i v utkání v Havlíčkovým Brodem, ve kterém jsme se také dost natrápily. Zápas to byl zdlouhavý, ne zvlášť zábavný a naše chyby byly nepřímo úměrné snaze tyto chyby nedělat. Dlouhou chvíli zažíval zřejmě i pan profesor Filip, který nám na malý okamžik zmizel z očí a za chvíli se znovu objevil s talířkem v ruce. Tak či tak, vyhrály jsme a před námi byl už jen jeden zápas a jeden soupeř – Žďár nad Sázavou. Šance na naši výhru nebyly nijak valné, ale malá naděje nám přeci jenom svítala, protože Jihlava Žďár nad Sázavou porazila a my jsme s Jihlavou nesehrály moc špatný zápas. Naše vyhlídky však byly zničeny hned, jak jsme přišly na hřiště. Zápas se Žďárem jsme prohrály výrazně. Naše nesympatie k viditelně se bavícím protihráčkám umlčel pohár, který jsme vybojovaly, a taška s několika sušenkami. Udělaly jsme s pohárem a s panem profesorem Filipem několik fotografií a v bujarém veselí jsme pokračovaly ještě v šatně, kde jsme si všechny společně zapěly „Tak jsme druhý, no a co.“
Všichni jsme překypovali skvělou náladou, a když jsme opouštěli tělocvičnu s pohárem v ruce, zamířili jsme do města, kde jsme si vyhlédli sympatickou cukrárnu. Času bylo dost, a tak jsme se uvelebili a v pohodlí a teple jsme si pochutnali na palačinkách, kávách, malinovkách, malinovém „milkšejku“ a na zmrzlinovém poháru Jahodová láska.
Když jsme přišli na vlakové nádraží, měli jsme ještě časovou rezervu, a tak si někteří z nás pospali na sedačkách. Po tom, co jsme se se asi po 45 minutách dostali do vlaku, jsme vybalili své svačiny a uspořádali komorní hostinu. Pan profesor Filip se zdržel našich hodů a diskuzí o jídle. Odpočíval na odvráceném sedadle a zkoušel nevnímat naše labužnické výlevy. V Havlíčkově Brodě jsme přestoupili na vlak do Humpolce, kde už téměř všichni poslušně mlčeli, zmoženi cestou. Při příjezdu do Humpolce a při pozvolném buzení se vlakem na malou chvíli rozřinčelo poplašné zařízení. Bylo zmáčknuto tlačítko SOS a byla to Monča, kdo o něj náhodou zavadil. Hezká tečka za skvělým dnem. Naposledy jsme se zasmáli, a pak si to už každý po svém mířil domů.
Složení týmu: Marťa Kasalová, Kája Rýdlová, Monča Brožová, Nikča Nováková, Monča Štursová, Kája Brázdová, Tereza Veselá
Dozor a morální podpora: Pan profesor Filip
Tereza Veselá, 3.A
