V půl sedmé ráno již všichni sedíme v autobuse, který se pomalu rozjíždí směrem k Ratibořicím a Babiččinu údolí. Již v tuto ranní hodinu je jasné, že dnes bude krásný den a rozhodně nehrozí déšť. Otázka tedy zní: Když se nezkazí počasí, tak co tedy? Odpověď se dozvídáme již po několika kilometrech, hned za Havlíčkovým Brodem. Problémem dnešního dne bude správa silnic. Zkrátka původní plán na tříhodinovou cestu se protáhl na čtyři a půl hodiny. Po této době se všem uleví, když zaznamenají, že se autobus přestává hýbat a skrz okna je vidět stavba, která s největší pravděpodobností bude jedním z cílů naší cesty, tedy Ratibořický zámek.
Naše skupina se rozděluje na dvě části. Na ty, kteří nutně potřebují využít sociální zařízení, a na ty, kteří vydrží ještě půl hodiny. Druhá z těchto skupin, jejímž členem jsem i já, se vydává na prohlídku zámku. Zámek je to vskutku nádherný, je zde krásná dobová výzdoba a od paní průvodkyně se dozvídáme různá historická fakta a zajímavosti. Celý tento výlet je vlastně literárněhistorická exkurze, kterou podnikáme zejména kvůli působení Barbory Panklové, více známé jako Božena Němcová, v této oblasti a jejímu nejznámějšímu dílu, Babičce. Nikoho tedy nepřekvapuje, když se dozvídáme o kněžně Zaháňské a o rodině Panklové, která se sem za kněžnou přestěhovala, a uvědomujeme si podobnost mezi Babičkou a životem samotné Boženy Němcové. Po skončení prohlídky je na řadě druhá skupina a my mezitím začínáme postupně likvidovat naše zásoby jídla.
Když i druhá skupina dokončí prohlídku, vydáváme se na asi kilometrovou procházku Babiččiným údolím. Po cestě míjíme panský mlýn, sousoší Babičky s dětmi a se psy a zastavujeme se u Starého bělidla, do kterého také nahlížíme a vidíme místa, kde sama Božena Němcová strávila několik měsíců. Před zpáteční cestou ještě jdeme k Viktorčinu splavu. Následně se naše skupina opět půlí, protože jsou k dispozici dva kiosky, a ani jeden není připraven na bezmála padesát lidí naráz. Po tomto posilnění nastupujeme do autobusu, který nás transportuje do nedalekého města Česká Skalice, kde ještě navštěvujeme Barunčinu školu a muzeum prusko-rakouské války, abychom mohli již naposledy zasednout svá sedadla a vydat se na cestu zpět.
Řidič se znalostmi dopravní situace ve východních Čechách volí jinou trasu a zpáteční cestu zvládne v plánovaných třech hodinách. Domů se tedy vracíme s pouhým půlhodinovým zpožděním, plní zážitků a dojmů a natěšení na další podobný výlet.
Jan Šenk, 6.O
